Otec neznámý - kapitola II.

25. července 2016 v 10:05 | Wic |  Spisovatelské výkony
Adelita vzala Dua na procházku do parku. Potřebovala si na chvilku pročistit hlavu, od toho věčného psaní a sezení u notebooku jí začalo trochu hrabat. Dala si svou oblíbenou jahodovou žvýkačku, nandala si sluchátka a vydala se vstříc nočnímu životu do místního parku. Ulice v okrajové části města byly spoře osvětlovány vysokými lampami, že skoro nebylo vidět na deset metrů před sebe. Adelita sem ráda chodila běhat. Líbilo se jí jak zde není tak přehnaně přesvíceno narozdíl od centra města, kde bydlela. Ohlédla se, jestli za ní někdo nejde, a zrychlila do mírného běhu, aby se trochu rozehřála. Svou bývalou střední školu hodněkrát reprezentovala ve sprnterských ale i vytvrvalostních závodech, takže měla skvěle nacvičené, přesně v jakou chvíli má zvolnit a ve kterou zase naopak přidat, aby její průměrná rychlost nebyla příliš nízká, ale přesto nepadla v polovině závodu, protože by byla vyčerpaná a nemohla dál.


Duovi rychlý pohyb opravdu dobře prospíval, a tak když si Adelita našla čas, vzala ho na pár hodin na stezku, kde ho mohla pustit. Vždy začaly na malém okruhu v parku, ale pak se vydaly po stezce, která vedla kolem řeky. Po přibližně čtyřech hodinách se vraceli domů, kde si odpočinuli. Adelita byla dnes opravdu hodně naštvaná na svou matku, a tak se jí ani moc domu nechtělo. Do uší jí nahlas hrály písničky od jejího oblíbeného zpěváka. Na chvilku se posadila na lavičku. Nerada si dělala přestávky při tréninku, ale tentokrát to ani jako trénink moc nebrala. Chtěla si jen trochu provětrat hlavu, protřídit myšlenky a bylo jí líto nechávat, svého milovaného psa a společníka Dua, samotného doma. Přitáhla si mikinu co nejvíce ke krku. Chrt se zastavil a sedl si vedle lavičky. Adelita ještě o trochu více sesílila hudbu. Určitě jí hrála natolik nahlas, že náhodný kolemjdoucí by mohl bezproblémů slyšet, co právě poslouchá. Usmívala se, navenek musela působit hodně šťastně, ale zevnitř jakoby jí stále něco užíralo. Jednou to byla matka, podruhé věčná kritika od čtenářů, nebo třeba pouhé přemýšlení o tom, kdo je její otec. Strašně moc to chtěla vědět, ale tušila, že zrovna toto je věc, kterou nejspíše nikdy nezjistí, tedy alespoň ne od své matky. Duo se na ní smutně podíval, z jeho pohledu bylo vidět, že nejspíše chápe, jak se jeho panička právě teď cítí. Ale ono to nebylo jen teď v tuto chvíli, Adelita se celkově poslední dobou cítila ještě hůře než obvykle. Všude kolem sebe viděla ty šťastné tváře lidí, kteří třeba mají i větší problémy než ona, ale dokáží se přes to přenést. To ona vlastně žádný tak velký problém neměla. Peněz měla dost, na to, co ukázala, matka jí koupila, kluci po ní doslova šíleli, ale ona chtěla jen jednoho. Ten byl ale pro ní naprosto nedosažitelným cílem. Kolik slavných zpěváků se dalo dohromady s nějakou fanatickou fanynkou, co uslintává nad jejich videoklipy?!
Toužila po tom, že ho jednou potká a její nejtajnější sny, o kterých se nebavila ani s Parisou, se splní. Ale pravděpodobnost že se s ním setká blíže, než by to šlo na koncertě, kam se vlastně též nemůže dostat, protože i to jí matka vždy zakáže, byla opravdu dost nízká. Setkat se se slavným zpěvákem, který je ještě k tomu z jiné země a nejezdí sem každý rok na turné, je opravdu skoro nemožné. To by musela mít sakra velké štěstí. Obdivovala všechny ty lidi, co se přes i ty nejtěžší starosti přenesou a jsou šťastní. Věděla, že ona je jednou z těch, kteří se budou věčně užírat i věcmi, které se staly hodně let zpátky. Bude se užírat i takovými věcmi, co by někoho ani nevyvedly z míry. Věcmi, co jsou pro někoho běžnou součástí života. Je přece tolik dětí, které nepoznaly svého otce, tak proč se ona tolik zaobírá takovou zbytečností... Zvládla to přece tolik let bez něj, tak by jí to mělo ukázat, že ho vlastně vůbec nepotřebuje, ale ona ho přesto touží čím dál tím více poznat. Chtěla by vědět, kdo to je. Chtěla by vědět komu je podobná. Do takového běžného problému, který trápí stovky lidí po celém světě se přimýchává o trochu méně závažná věc. Skoro všichni čtenáři, co si přečtou Adelitinu knihu, kritizují jak moc v ní projevuje svou nenávist k lidem. Každé její dílo je plné černého humoru, který je tak tvrdý a přímý, že by snad ani masovému vrahovi nepřišel vtipný. Ve své tvorbě se snažila odrážet svou danou náladu a to jak se cítí, což se jí dařilo opravdu dokonale, ale lidé to prostě jen nechtěli přijmout. Nemohla se ničemu divit, když ani její vlastní matka ji nechápala. A proč je další její velkou starostí holá realita o tom, že nepotká svého oblíbeného zpěváka naživo, vždyť z toho by se normální člověk snad nehroutil?! Nebo je snad blázen?! Ten kdo nikdy neměl žádného oblíbeného zpěváka, kterého by bezmezně miloval, nepochopí, jak se mohla Adelita něčím takhle zbytečným trápit. Každého nadšeného fanouška dostane, když si uvědomí, že svého favorita nikdy nepotká. I nejvíce tvrdý člověk, který si myslí jak je silný a že ho taková blbost nemůže dostat na kolena, jednou s pláčem vezme do ruky ostrou žiletku a začně si ulevovat od své nepopsatelné touhy po svém milovaném, pro kterého je jen jednou ze stádečka věrných fanoušků. Neopětovaná láska je hrozná, ale láska, co vlastně ani nemůže být opětována je o dost horší.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama