Mé dětství

1. prosince 2016 v 15:14 | Wic |  Deníček

Zduř!

Dnes jsem se rozhodla sepsat pár příhod z mého dětství. Probereme si mé hudební textařské začátky, mého prvního velkého idola nebo třeba zvláštní jména, která jsem dávala nejen svým plyšákům...

Nedávno jsem dělala velký úklid pokoje a našla jsem mezi starýma věcma na vyhození pár sešitů, do kterých jsem jako malá psala texty. Opravdu kvalitní hudební tvorba, že by každý umělec záviděl. Ještě takovým tím klasickým psacím písmem prvňáků nebo maximálně druháků jsem psala super hity s luxusními názvy.
Jeden text vám sem hodím, jen tak pro představu:


Byl jeden hříbek

a ten hrál na kytaru

Byl jeden hříbek

a ten jednou potkal jedli

Byl jeden hříbek

a pod ní se vysemenil.

Toto umění mám po své mamce, která ve svých nějakých pěti letech složila songu Slepička maličká, což byla také podobná kvalitka jako můj Hříbek.

A v této mé hudební tvorbě, která tedy velmi rychle skončila, mě inspirovala jedna opravdu super česká skupina, ale to se už přesouváme k další příhodě....
Jediný koncert, na kterém jsem ve svém životě byla, byl koncert Maxim turbulenc. Bylo to ve vesnici, kde máme chatu, takže si dokážete asi představit, kolik lidí tam bylo. Ani se to nedalo snad počítat za koncert, protože vstupné bylo zdarma, bylo to pod širým nebem no a prostě, nebylo to něco velkého, jako kdyby přijeli třeba Rammsteini :D
Asi někdy od mých pěti až do osmi let, byli Maxim turbulence moji favoriti (společně s Lady Gagou a další super českou skupinou Těžkej pokondr, ale mám pocit, že ty jsem si oblíbila až když Turbulenc byli méně oblíbení). Protože v té době byli hodně tlustí a já měla vcelku anorektickou postavu, břicho jsem si vycpávala polštářem a přepásávala kšandama.

Ale můj první velký idol, na kterém jsem ujížděla, byl úplně jinej týpek. Já si na to zase až tolik nepamatuji, protože mi bylo přibližně tři až pět let, ale znám to z vyprávění od mé mamky, které jsem se samozřejmě tenkrát svěřovala úplně se vším.
Jako malá jsem samozřejmě jako každé dítě koukala na Kouzelnou školku. Ale důvod, proč jsem to sledovala, nebyl asi úplně stejný jako u ostatních. S nadšením jsem sledovala jen díly, kde byl Michal Nesvadba a vždy jsem na mamku volala, když mi chtěla pustit díl s někým jiným, že chci jen Michala z Kouzelné školky a nikdo jiný mě tam nezajímá... Vzpomínám si, že v některých epizodách lepil něco z takových barevných lepenek (pardon za ty obraty, ale já si to prostě úplně do detailů nevybavuji a nechce se mi kvůli tomu vyhledávat díly z nějakého roku 2003 nebo tak....) a já díky tomu mám do dnes úchylku na izolepy. Například jsem si nedávno šla koupit pět takových těch velkých širokých lepenek a prodavačka na mě koukala jak na příznivce BDSM nebo jiných takovýchto praktik....

Ale teď už je čas se přesunout k dalšímu a poslednímu vyprávění. To bude o tom, jak zvláštní jména jsem dávala svým hračkám. Vše to začalo nejspíše mou první ,,bárbínou´´, kterou jsem dostala od své tety, pojmenovala jsem jí Božena. Další se jmenovala Anabella a třetí Agáta. Když jsem pak dostala i ,,bárbíňáka´´ mužského pohlaví, dostal jméno Ken (prostě klasika od Barbie...), ale k tomu příjmení Agátov, protože jsem ho spárovala s Agátou... Dalšího jsem pojmenovala Jirka (to by nebylo tak divné, kdyby to nebyl černoch...) Můj dodnes nejoblíbenější plyšový medvěd se jmenuje Nickodeam (čti Nykodým). Pak mám jednoho plyšového koně, kteří se jmenuje Ořoslav Slávkoslav Galupoř. Dva plyšové psy, co jsem jednou dostala k Vánocům se jmenují Bohouš a Salát.... Já jsem celkově byla na ta jména jako malá nadaná a měla jsem fakt vkus, chtěla jsem se jmenovat Růžena, dědovi jsem říkala Dědulka Sněhulka a mámu jsem měla v mobilu uloženou jako Medvídek mamka.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Natálie Natálie | Web | 20. prosince 2016 v 23:17 | Reagovat

páni.. je zvláštní, co nás inspiruje k různým věcem.. a vidět po dlouhé době, kam jsme se až propracovali.. co jste všechno překonali... a jaký je to zvláštní sentiment, když najdem takovouhle věc.. která nás hned vrátí zpět do krásných a bezstarostných časů...

2 Wic Wic | E-mail | Web | 21. prosince 2016 v 12:46 | Reagovat

[1]: Přesně..

3 bonneris bonneris | Web | 10. ledna 2017 v 17:15 | Reagovat

[1]: Zlatá pravda :) Taky jsem nedávno našla písničku co jsem napsala. Byla jsem zrovna naštvaná na paní učitelku, protože mi dala trojku a v tý písničce jsem jí to dala dost sežrat :D Bohužel ten autorský skvost ležel v kumbále po mnoho let a když jsem ho rozbalil, usmál se na mě polomrtvej červ a tak papír letěl do popelnice.

Mimochodem, co tak zjišťuji, spousta lidí měla dost úchylku na toho Michala (já ho taky milovala, btw :D). Nějaká Dáda nebo Majda, to mě fakt nezajímalo. Úchylky s lepenkama mi teda ale nezůstaly, páč jsem na rokodělný věci hrozný střevo...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama