Láska jako nejlepší motivace

4. února 2017 v 14:18 | Wic |  Deníček
Zduř,
dneska jsem si připravila mírně "filosofický" článek, který bude zároveň takovým vyprávěním a přiblížením mého života. Třeba to někoho z vás i k něčemu inspiruje... nebo si to jen přečtete a usoudíte, že takto byste žít rozhodně nechtěli.

Nejdříve bych chtěla začít vysvětlením toho, co jsem vlastně myslela tím názvem tohoto článku. Nikdy jsem nebrala city vážně, dokonce jsem se jeden čas snažila naprosto emoce vytěsnit a v situacích reagovat přesně "podle plánu". Do dneška mi z toho pár věcí zůstalo. Nesnáším projevy citů, ať už jde o jakékoliv, nikdy nejednám spontánně a lezou mi na nervy lidi, co razí heslo: "Rodina a přátelé jsou všechno".


Možná mi teď budete někdo chtít říci (nebo spíše tedy napsat do komentářů), že je to věkem, že z toho vyrostu, že za pár let budu mluvit jinak. Ano, toto slýchám na každém rohu, nejvíce od rodinných příslušníků (myslím spíše tu "vzdálenější" rodinu typu babičky, dědové, tety... a né mamušku s taťuldou, kteří sice nejsou úplně podle mých představ, ale snaží se mě aspoň trochu tolerovat a respektovat...), kteří se cítí zhrzeni, že nemám k nim skoro žádný vztah a také odsuzují mou nedůvěru k ostatním a "samotářskost".

Já si ale myslím, že to není rozhodně mým věkem. Byla jsem totiž vychovávána v rodině (která na mě kouká skrz prsty za mé chování, ale dělají přitom vždy to stejné, jako já, vždyť od nich jsem to jako dítě odkoukala), kde si babička s dědou nedali ani na narozeniny pusu, kde táta nedokáže své mámě říct nic narovinu, kde všichni vědí "veřejné neveřejné" tajemství o sexuální orientaci mé sestřenice, za zády jí kritizují, a pak by jí nejradši vlezli do prdele. Kde nikdo nikoho nepochválí za úspěch, ten jen zkritizují, protože už cítí jistou konkurenci. Kde není jakýkoliv výsledek dost dobrý. Viděla jsem všude jen zbytečné intriky, které šili navzájem na sebe "složky" naší velké Gross Familie.

Vzpomínám si, že v nějaké druhé něbo třetí třídě na základce jsme vyplňovali nějakej anonymní dotazní a tam se mělo seřadit asi pět položek podle důležitosti pro nás. Nevím přesně, co tam bylo, ale vzpomínám si, že jsem dala na úplně poslední místo rodinu a na předposlední přátelé.

Není to tak, že bych tim ztratila důvěru k lidem, to rozhodně ne. Já jen ztratila potřebu věřit lidem. Ano, mohla jsem vždy s jakýmkoliv problémem přijít za mámou, pomohla by mi určitě, ale já nechtěla, protože u nás se všichni ženou za dokonalostí a já nikdy nemohla ani trochu v něčem pochybyt. A tak jsem se snažila vždy řešit vše sama.
Pak ale příjde ten věk, kdy "začnete hledat lásku", nebo jak to prostě nazvat. Chemická reakce ve vás proběhne, ale vaše "chytrá část mozku", nebo-li superego, ihned všechny tyto myšlenky utluče, protože usoudí, že jsou vlastně vám k ničemu.

A to se vždy přesně stalo u mě. Já viděla nějakého ucházejícího týpka, líbil se mi, když byl v mé blízkosti, chovala jsem se jako trapná fanynka Justina Biebera, ale stačilo se jen trochu zamyslet a došla jsem vždy ke stejnému výsledku a to, že takové zbytečnosti mě k ničemu nebudou. Bude si mě snad někdo o pár století později připomínat tím, že jsem prožila "pravou lásku" s určitým člověkem? Posune mě to snad někam? Začala jsem tedy všechny obdobné emoce nazývat zbytečnou slabostí.
Ale pak mi začalo docházet, že by se daly takové projevy chování a chemické reakce využít v můj prospěch. Tedy spíše v prospěch mého osobního rozvoje. A v tu chvíli jsem dospěla k názoru, že city k někomu mě můžou ale posunout v určitém směru dále. Například, já nikdy nedokázala pořádně se držet mého cvičebního plánu nebo "správného" jídelníčku. Ale když jsem si zvolila za svou "oběť" zájmu pěkného typa s vycvičenou postavou, musela jsem se sebou něco začít dělat. A určitý cit k němu ve mě udržel motivaci.

Pak jsem ale třeba jednou skončila v něčem, co by se vzdáleně dalo nazývat vztahem, s člověkem, co mě měl rád takovou jaká jsem a nehledal na mě chyby. Na to jsem nikdy nebyla zvyklá. Nevydržela jsem s ním ani dva měsíce, musel prostě přijít konec, samozřejmě z mé strany. Neměla jsem totiž pak tu motivaci se stále zlepšovat, zamrzla jsem u kompu s puštěnými kravinovými filmy od Marvelu, přestala cvičit a cpala se jednou nechutnou bomboniérou za druhou.
To stejné mám i s přáteli. Někdo by se divil, proč se stále bavím s jednou holčinou od nás ze třídy, která mě minimálně párkrát za den "srazí sebevědomí". Ale já si uvědomuji, že jí potřebuji více, než ty kámošky, co mě mají rády. Ty mě totiž pochválí každou rtěnku, co si na sebe napatlám, budou řikat, jak moc mi jde Němčina (ok, mám lepší známky než zbytek třídy, ale vo co jde...), ale ona, ona jediná mi řekne: "Ale Wicky, vždyť ty taky v tý Němčině umíš hovno říct, sice znáš víc než my, ale stejně z toho neodmaturuješ." Prostě skoro ke všemu má výtku a já jí mám za to tak ráda. Aspoň mé ego dostává do normální roviny. To je totiž to, na co jsem byla já od malička zvyklá. "Nedupej, ať nevzbudíš babičku... mohla jsi tady být o půl minuty dřív... tady máš malé smítko na tričku... ty známky by také mohly být lepší, vždyť dějepis, z něho můžeš mít samé jedničky... měla bys umět naprosto všechno, ať využiješ co nejvíce kapacity mozku... nehraj na klavír pro zábavu, když už na to hraješ, musíš to někam dotáhnout... s tímto nezačínej, nemá to smysl, měla jsí to začít dělat jako malo dítě, abys to stihla někam dotáhnout."

Jak tak koukám, článek se nám ubral ještě trochu jiným směrem, než jsem původně měla v plánu. Chtěla jsem totiž napsat hlavně o tom, že nesnáším projevy citů a jen se je snažím využívat k motivaci (například k tomu cvičení), ale najednou jsem cítila potřebu "se vypsat" i z pár dalších souvisejících věcí. Zamýšlela jsem to s článkem spíše tak, aby se ubíral "vzdělávací, poučnou a inspirativní" cestou, což asi u tohoto téma ani moc nejde, zvláště v mém podání. Berte to tedy spíše jako mé random zamyšlení na věc, kterou jsem měla potřebu veřejně rozebrat.

Budu ráda, když se vyjádříte, ať už k tomu, jak to máte ve vztazích k lidem vy (což mi je jasné, že asi nejspíše jinak než já) nebo mi jen napíšete, jestli jsou takovéto články vůbec nějakým "přínosem" pro můj blog, nebo bych se spíše měla raději věnovat "klasikám", co jinak píšu.

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 pihovatá vopice pihovatá vopice | Web | 4. února 2017 v 16:11 | Reagovat

Vztah k lidem v realitě jsem postupně nějak ztratila, ne úplně, ale měla jsem např. kámošku, a bylo nám spolu moc fajn, aspoň ona to tvrdila a já to taky tak cítila. Pak přišel den, kdy se mi nevím proč začala vyhýbat. Nepodívala se mi do očí, nic mi nevysvětlila, neřekla co se stalo, na dovršení všeho si vyměnila si simkartu, a tak nějak to velké kamarádství vyšumělo. Dodnes netuším, čím jsem se jí dotkla, jestli jsem se jí dotkla, nejsem si toho vědoma.  

A další lidi jsem si asi zase příliš idealizovala. Ono je asi lepší, když je kamarádka upřímná, než když chválí a chválí za každou cenu a třeba to cítí myslí úplně inak. Já třeba jednou měla naprosto nemožný a mastný vlasy a slyšela jsem jak mi to sluší. :D
To už je pak taková až faleš, nebo výsměch.

2 Marka Marka | Web | 13. února 2017 v 17:53 | Reagovat

já osobně bych takhle žít nechtěla :) Něco do sebe to má a v určitém směru jsem ti podobná, ale na druhou stranu rebeluju proti určitým věcem, protože si chci zkrátka užít mladost... Jde o spontánnost a krásu mládí, kterou mít nebudu za pár let... Nejasné a neřízené dospívání... Tak to prostě je a já se rozhodla s tím nebojovat :) alespoň v mém životě to tak je :)

3 Alien Alien | Web | 13. února 2017 v 18:49 | Reagovat

Tak s tímto jsem se ještě nesetkala, hodně zajímavý přístup. Líbí se mi, že si plně uvědomuješ, co je ve tvém životě důležité.

Nejlepší ale bude, až najdeš tu motivaci sama v sobě. Pak se nebudeš muset na nikoho spoléhat a budeš mít vyhráno.

4 Dena Hviezdička Dena Hviezdička | Web | 13. února 2017 v 21:11 | Reagovat

Pre mňa priatelia a rodina veľmi veľa znamená a mám s nimi dobré vzťahy. Prejavy lásky mi nevadia, ak sú úprimné(keby len nejaké boli xD).
Ale čo sa týka tej ,,chemickej" motivácie, sme na tom podobne, mňa tiež všetko viac baví, keď viem, že za to môžem byť docenená ,,ním". Vždy ma to nesmierne poteší.

5 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 13. února 2017 v 21:27 | Reagovat

Osobně to mám spíš naopak: jsem nastavená tak, že lidem automaticky věřím a přistupuju k nim pozitivně, pokud mě sami nepřesvědčí o opaku. A ono se to vyplatí - člověku se ten pozitivní přístup vrátí.
Rozhodně bych nemohla mít doma kluka, co by do mě hučel, že mi chybí tohle nebo přebývá tamto. Pokud se sebou budu chtít  něco dělat, bude to jen o tom, že fakt chci - a pak mě přítel podpoří.

6 stuprum stuprum | Web | 13. února 2017 v 22:26 | Reagovat

Potřebujete si zapíchat s kunďákem, pak vás city přejdou! :)

7 Myfair favourite Myfair favourite | E-mail | Web | 14. února 2017 v 13:04 | Reagovat

Já nechci, aby mě někdo zklamal, tak držím takový menší odstup. Třeba ve třídě jsou už puberťáci (duší), ale já tou duší prostě ještě nejsem jako oni, přesto si rozumíme. Záleží na přístupu, ale moc hezký článek a krásný blog.:)

8 Petr Petr | E-mail | 14. února 2017 v 13:45 | Reagovat

Naprosto chápu tvoje pohnutky a s některými názory se dokonce ztotožním, přestože to dělám nerad. ¨

Vyrůstal jsem v rodině podobných poměrů. U nás se nerazil žádný výrazný přístup, rodiče prostě chtěli výsledky a přes to všechno starat se minimálně, pokud to jde.

S příchodem na střední jsem zjistil poměry v ostatních rodinách a přístup rodičů mi začal vadit a dával jsem to najevo. No a tak jsem začal vadit rodičům já. Házeli mi klacky pod nohy a byl jsem rád, že jsem dodělal maturitu a šel na vysokou.

Mezitím jsem se mnohokrát zklamal v "lásce", protože holkám šlo jenom o to, co mám v peněžence. A tak mi nic nezbylo.

Nakonec jsem nechal školy a odstěhoval se do svýho. Stal jsem se člověkem absolutně bez jakýchkoliv citů, který razí heslo: "Svoboda nadevše."

Nestyď se za to, jaká jsi. A už vůbec se nepřizpůsobuj ideálům ostatních. Jednak se nezavděčíš vždycky všem a jednak ztratíš sama sebe v honbě za uznáním od lidí, kteří ti můžou být ukradení.

9 inspiracenauteku inspiracenauteku | Web | 14. února 2017 v 13:52 | Reagovat

Líbí se mi pointa článku:) Nejdřív jsem se bála, že ti stejně napíšu něco jako do toho dospěješ... :D

10 Anna Sladká Anna Sladká | Web | 14. února 2017 v 16:55 | Reagovat

Ego v normální hladině? Opravdu právě o tohle jde? Doma tě srážejí a tak vyhledáváš i jinde takové lidi, kteří tě srážejí? A ve vztahu se necítíš? Není ti dobře tam, kde by tě někdo mohl mít rád - takovou jaká jsi, bez ohledu na to, kolik vážíš nebo co ti chutná? Držím pěsti, aby ti tvůj přístup vydržel co nejdéle. Nepřála bych ti, aby sis jednou uvědomila, jak moc tě ovlivňuje a kolik ti bere sil. Doporučuju si přečíst něco o sebevědomí: http://sladicko.cz/sebevedomi/, o zdravém sebevědomí. Není dobře, když tě druzí srážejí a ještě hůř je, když ti to tak vyhovuje.

11 Wic Wic | E-mail | Web | 14. února 2017 v 17:41 | Reagovat

[10]: Mám pocit, že jsi nepochopila mou myšlenku, tak jak zněla v původním znění. Já mám velké sebevědomí, a proto nepotřebuji ostatní. Nechci aby mě oceňovali, ne proto, že bych si myslela, že si to nezasloužím, ale spíše proto, že já prostě nemám ráda city, připadá mi, že je to projev slabosti.
Doma mě nesráží, jen mají velké nároky. A když si to tak vezmu, tak to pro můj vývoj udělá víc, než celá přehnaně láskyplná péče.

12 Wic Wic | E-mail | Web | 14. února 2017 v 17:47 | Reagovat

[1]:

[2]:

[3]:

[4]:

[5]:

[7]:

[8]:

[9]:

Moc vám všem děkuji za komentáře, ani jsem nečekala, že by si mohlo tento článek tolik lidí přečíst a už vůbec ne to, že se k němu i tolik lidí vyjádří. A ještě k tomu vcelku kladně :) Jsem ráda, že se lidi aspoň s částí mého pohledu na svět trochu ztotožňují :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama