Co kdyby?

17. prosince 2017 v 19:58 | Wic |  Téma týdne
Zduř,
dneska jsem se rozhodla probrat v rámci tématu týdne řetězovou reakci různých šílených, vážných nebo i vtipných událostí v mém životě, které na sebe navazovaly. Platí zde, že špatné nápady nakonec vyústí v ty nejlepší vzpomínky. To mi připomíná songu Bad Ideas (Alle Farben). Takže bych vám dneska chtěla říct, jak jsem se od vytrhávání obočí díky návštěvě čističky odpadních vod dostala k Turečtině, pak jela do Egypta a díky Egyptu se dostala na brigádu... no, prostě takto to zní šíleně, zmateně a neuvěřitelně, ale rozhodně vše objasním =) A aby to bylo k tématu týdne, tak prostě stačí si jen za každý odstavec dosadit otázku: "A co kdyby se tohle nestalo?!"


V šesté třídě jsme se školou s naším ekonomickým volitelným předmětem jeli žáci z celého druhého stupně na výlet do čističky odpadních vod. Jel tam i jeden můj velký oblíbenec, který chodil o tři roky výše než já (tudíž do devítky). Líbil se mi hlavně proto, že měl naprosto úžasnej nos (klasika, Wicky prostě jede na úplně jiný věci než většina...). S radostí jsem o něm říkávala: "On je snad jediný člověk, který zboku vypadá lépe než zepředu".
Vzpomínám si, že si tam nějací další typani dělaly srandu z mojí dobré kámošky a já, jelikož jsem se jí začala zastávat, zchytávala jsem následně posměšky kvůli mému obočí. Musím říct, že ti kluci měli celkem pravdu, ono mít jedno obočí není asi úplně zase až tak přitažlivé.

Tím začaly mé první "kosmetické úpravy", ale hlavně přišlo díky fešákovi s pěkným nosem "poznání", že prostě mě zajímají jen starší typani a ne tak úplně moji vrstevníci.
Rok na to při hodině ájiny jedna moje spolužačka pustila songu Story of my life od One Direction. A já blázen se do nich naprosto zbláznila. Tedy, konkrétně do Zayna. Říkala jsem vám už někdy, že já jsem prostě vždycky byla ujetá na to, co je aspoň o trochu tmavší než já?

A v době jejich rozpadu jsem stále naprosto "milovala" právě Zayna, a tak jsem tu celou situaci nesla tak blbě, že jsem prostě musela zatáhnout školu. Já byla holt ulejvačka už jako malé prtě. Dobře, není to tak dávno, ale myslím, že jsem za tu dobu prošla nějakým tím vývojem.


Ten den, co jsem zatáhla, jsem si jen tak trsala doma se zapnutou hudbou, a protože mě songy od 1D strašně moc "rozesmutňovávaly", musela jsem tam hodit něco veselejšího. Mou volbou byla jedna songa od Arashe, kterou jsem měla v mobilu už snad stopadesát let a ani pořádně nevím, od koho jsem jí vzala.
Arashe jsem si šla ihned vyhledat na youtubku a jako správná "pirátka" jsem si chtěla od něj stáhnout pořádnou nálož takovýchto exotických hitů. Ale klasika, youtubko nabízí vždy vpravo na stránce 3 obdobné interprety... a právě tam se mi objevil Tarkan.

V té době jsem pomalu nevěděla, kde Turecko vlastně leží, a myslela si, že hlavní město je Istanbul. Ale po naposlouchání pár chytlavých tureckých hitů, jsem si koupila konverzaci, slovník a začala pečlivě studovat.
Vy, co Tarkana znáte, určitě musíte uznat, že to opravdu není chlap k zahození. A tak motivace k učení byla rozhodně velká. Ze začátku mě "děsil" náš věkový rozdíl (aneb starosti fanynek), ale poté, co jsem si pustila songu Hop de, jejíž klip patří dodneška k mým nejoblíbenějším, šlo všechno stranou a pro mě existoval už jen Tarkan a Turecko. No a samozřejmě Turečtina.

Velký klid fanynkovského života uslintávání nad videoklipy, tak ten mi přerušovaly jen občasné reálné známosti. Jedním byl jeden ze spolužáků, další byl takový nevlastní příbuzný (syn přítelkyně mého dědy), ale řeknu vám, stálo to za prd.
Pak jsem se jen tak z nudy začala snažit nabalovat svého tělocvikáře, což se pak zvrtlo v to, že jsem ho opravdu chtěla.
Najednou jsem si oblíbila Rammsteiny, což mě dost namotivovalo k tomu, abych se změnila. Vždycky jsem byla takový ten lenoch, co se bojí vystoupit ze své komfortní zóny. Velkým problémem pro mě bylo překonávat strachy, pak jsem se též bála nejistoty, a tak jsem plánovala i kraviny typu chození na záchod. Nedělám si legraci, já fakt měla nastaveno přesně v kolik hodin se mám zvednout a jít na WC. A trochu i nějaké ty komunikační problémy, kdy jsem se bála oslovit né úplně známé lidi a tak...

Songa Keine Lust, konkrétně věta "Und merke weil ich bin schon lange kalt" mi ukázala, že bych se měla probrat. Ale já nevěděla jak...

To se ale všechno změnilo akcí, kterou označuji "akce mektup" (=turecky dopis). Napsala jsem totiž psaníčko svému "milovanému" tělocvikáři, kde jsem mu dost jasně naznačila, že bych neměla problém s "doučováním".
Tato akcička mně sice nedala "čárku", kterou bych si mohla napsat do deníčku nebo také jak já říkám "nemohla jsem si odškrtnout položku", ale rozhodně ničeho nelituju, protože by se to dalo označit za velmi dobrý zlom toho, kdy už nejsem jen iluzí pro okolí, ale jsem to doopravdy já. Jestli víte, jak to myslím.

Ale samozřejmě že mě odmítnutí naštvalo, jsem přece jen stále člověk. A tak jsem se přihlásila na Badoo. Tam si našla nějakého náhodného Kubánce a sešla se s ním. Na druhé schůzce jsme šli už rovnou k němu do bytu. Zní to děsně, být moje máma, tak už mě asi škrtim a zavírám do sklepa. Vím, že to byl dost nerozvážný krok, ale nemyslete si, že já jsem taková husa, že bych si to neuvědomila. Právě že jsem si to uvědomovala a dost, jenže já jsem začala riziko milovat. Vcházela jsem do metra na Smícháči a uvědomovala jsem si, že to může být posledních pár minut "na svobodě"... a tento krok mě naučil naprosto úžasné věci.. a to, nebát se naprosto vůbec ničeho, pokud se nám objeví cesta v životě a budeme se řídit jen podle pocitů a ne rozumem, tak nás to nepřivede nikam, kde bychom neměli být. Prostě už se o svůj život nebojím. Ano, snažím se určitým věcem předcházet, ale například noční pochůzka po poli a lese ve vesnici, kde máme chatu, je pro mě úžasná činnost, i přes divočáky a bezďoše.


Chtěla jsem si zlepšit popularitu na insta, a tak mě napadl takový spontánní nápad, že bych mohla vyrazit na dovolenou. Jako správná "turkoložka" jsem chtěla samozřejmě do Turecka, ale nakonec vyhrál Egypt. O tomto celém jsem se již rozepisovala v několika článcích, takže stačí kliknout na obsah ze září a konce srpna (jsou tam dobré hlášky a výroky pro pobavení, takže rozhodně doporučuji =))
V Egyptě se mi líbil hodně jeden týpek, ale prostě já pořád trochu stydlivka jsem se raději bavila s jiným, který nebyl zase až tak "okouzlující".

V Praze mě spontánně napadlo, že bych se právě toho fešáka mohla zeptat přes facebook (samozřejmě, že jsem na všechny měla jako správný "stalker" kontakty) na název jedné písničky. A tak jsme se přes výroky ve stylu "já myslel, že někoho máš" dostali až k videochatům... No a znáte to, v tamních končinách se nejde pro zásnuby a takovéto pro mě zbytečné kraviny daleko. Ale na druhou stranu, jak já říkám, hezkých chlapům se špatně říká ne.
Egypt mě kromě zlepšení Angličtiny, ve které jsme spolu komunikovali, dokopal i konečně k tomu, abych se začala pořádně učit Arabsky, což byl už můj dlouholetý sen.

Díky "vážnosti vztahu" jsem začala být až strašně moc postiženě vážná. Plánovala jsem budoucnost. Přišlo mi zbytečné utratit litra za kosmetiku nebo jít pařit. Projížděla jsem ceny nájmů bytů v Praze a kontrolovala, kolik aktuálně stojí dlouhodobé vízum do Čech, protože v Egyptě já rozhodně žít nechtěla.
A toto celé mě "dohnalo" až k tomu, že já největší lenoch roku se rozhodla jít pracovat.
Ale už při první pracovní schůzce jsem cítila, že "vztah", touha, odpovědnost vůči tomu druhému... no prostě to celé podstatné, ta celá motivace, už se vytrácí. Už to nebyl takový ten random adrenalin. Scénka na záchodech... nebo jak to prostě chcete popsat.

Byla to zodpovědnost, povinnost, samý nedostatek peněz a plánování daleké budoucnosti.
Jak mě znáte, vykákla jsem se na to. Tedy spíše na něj, stejně naše konverzace byly stále o tom samém dokolečka dokola. Ale do práce jsem nastoupila.

Lidé z mého okolí se divili, jak jsem to mohla tak s nehraným a upřímným klidem zvládnout a prostě dělat, jakoby se naprosto nic nestalo. Řeknu vám jeden skvělý trik, který na mě platil a vám bude nejspíše naprosto k ničemu. Stačí si jen s úsměvem u otevřeného okna zpívat tureckou hymnu a říkat si, že když to nezboří národ, tak je vlastně vše vpoho.


A nástup do práce byl ten nejlepší krok mého života, protože to tomuto celému článku dává tu zlatou tečku a pointu.
Přišla jsem tam a hnedka na druhé směně jsem potkala jednoho fešáka. Říkala jsem si: "Tyjo... ten je fakt dobrej a je to snad jediný člověk, který vypadá zprofilu lépe než zepředu..." Samozřejmě, že mi v té chvíli nic nedošlo. Tak cca po dvou týdnech v práci jsem si řekla, že by bylo super si ho najít v naší pracovní skupině na facebooku. Věděla jsem totiž jen křestní jméno. No a když jsem zjistila příjmení a viděla jaké máme společné přátele... měla jsem skoro infarkt u počítače. Ano, hádáte správně. Týpek, kvůli kterému jsem si začala trhat obočí, protože si jeho spolužáci dělali ze mě prdel na školním výletě do čističky odpadních vod a já před nim nechtěla vypadat za blba... no, tak on je teď týpek o pár pozic nademnou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Evol Evol | 17. prosince 2017 v 21:25 | Reagovat

Teď ze mě asi bude mluvit taky máma, ale je rozdíl mezi odvahou a hloupostí. Spousta zejména náctiletých si to bohužel uvědomí příliš pozdě, třeba až s následky na celý život, protože než se jim něco stane, všechno ví a znají nejlépe. Proto doporučuji na rozum určitě nerezignovat a používat ho, pomůže se zařazením do té či oné kategorie a pokud ne, třeba se i poraď s někým rozumnějším (překvapivě doporučuji mámu nebo tátu). Pokud se ale jedná o to udělat správnou věc, která se navíc může otočit proti tobě, je to odvaha - viz zastání se kámošky. Hlouposti tu ale taky najdeme, viď?

2 rozhovory-s-nisou rozhovory-s-nisou | E-mail | Web | 18. prosince 2017 v 6:15 | Reagovat

Je vidět, že jsi ještě mladá...

3 Wic Wic | E-mail | Web | 18. prosince 2017 v 11:09 | Reagovat

[1]: Já to chápu, někdy se chováme nerozumně ale přece jen, staršímu se dobře radí, ale jak by se v mém věku zachoval?

[2]: Dalo by se říci, že i na tvůj komentář by se dalo říct to stejné, jako na ten předchozí ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama